Část druhá: Mamka; kapitola šestá: Třídní schůzky

Z důvodu spouštěného předprodeje románu zveřejňuji celou jednu kapitolu, abyste poznali, zda tuto knihu vlastnit musíte nebo ne.

   Jelikož se mi dostalo několik negativních názorů ohledně této kapitoly, je nutností prozradit několik málo důležitých věcí:
1.   V této kapitole si přečtete jednu z mnoha vedlejších dějových linek jedné ze tří hlavních postav knihy. Příběh v této kapitole začíná prvním slovem a končí loučením. Dále už nic s touto postavou nepokračuje.
2.   Pár lidí mi napsalo, že si knihu nekoupí, jelikož je plná předsudků proti Romům. Já se ale ptám: "Jak můžete podle osmi stran usoudit, že celá má kniha o 450ti stranách je o předsudcích k Romům?" - Nehledě na to, že to nejsou předsudky, ale příběh jednoho z mých kamarádů, který mi přesně tohle odvyprávěl, jak s ním jednají na úřadu práce a svolil, abych to sepsal jako špatný příklad toho, co se u nás děje. Nehledě na to, že tato postava má stejné rasistické chování plných předsudků i k bílým občanům fiktivního města knihy. Ke všem zájemcům o práci se chová stejně.

3.   Žena, která vypráví druhou část románu, tedy i tuto kapitolu, nejsem já a nejsou to mé vlastnosti.

4.   Asi tři lidi mi po přečtení této ukázky napsalo: "Ty jsi rasista? Prober se!" - Má odpověď: "Já rasista nejsem. Rasista je pouze jedna ze třiceti postav mého románu - postava je samozřejmě smyšlená. Má osoba a můj charakter je k vidění v první části, kterou vypráví Tomáš, který svou rasistickou mámu usměrňuje."

5.   Nejdůležitější je, že příběh je vymyšlený a jedná se o komedii, a kdo si nepřečte celou knihu, nemůže vyvozovat závěry z jedné kapitoly. Žádám vás tedy, abyste mě nezavrhovali za to, že každá má postava v knize má jiný charakter a že všechny jsou v naprosto běžném životě k vidění, ale jakmile se o tom zmíním v knize, jsem špatný. Přitom ale nikdo neví, jak tato žena na konci knihy dopadne.

    Děkuji za pozornost těmto slovům a přeji vám příjemné počteníčko.

   „Dobrej,“ pozdravil mě bez stylu a slušného vychování další mladík. Ani mě to nepřekvapilo. Stačilo si povšimnout barvy jeho kůže a hned jsem přišla o iluze, že bych si konečně popovídala. Tři a půl měsíce v práci a ještě o práci nepřišel žádat žádný inteligentní člověk.

   Možná je to tím, že ti inteligentní si ji dokáží najít sami a nepotřebují k tomu mou asistenci.

   „Dobrý den,“ přemohla jsem své předsudky vůči Romům a falešně jsem se na něj usmála. Bylo mi jasné, že jemu to nedojde a aspoň jsem mu udělala radost. „Prosím, zaujměte místo,“ vyzvala jsem ho a pro jistotu poukázala na křeslo přede mnou.

   „Co jako mám udělat?“

   „Bože, další idiot!“ zabručela jsem si pro sebe, jelikož jsem měla pocit, že se mi hlava rozskočí, pokud bych vše měla držet v myšlenkách.

   „Co ste kala?“ vyrušil mě z dumání, když na konci věty mlaskl.

   Zvedla jsem hlavu a podívala se na mladého vychrtlého kluka s hromadou beďarů na obličeji. Byl mi krajně nesympatický, přesto jsem si musela udržet profesionální přístup, ač s přijatelným odporem, jenž ve mně narůstal. Přežvykoval jako kráva na pastvě. Proto jsem nerozuměla jeho slovům.

   „Žádala jsem vás, abyste se posadil.“

   „Ou, noch san,“ vydal ze sebe nějaké zvuky. Zněly však potěšeně.

   Netušila jsem, co mi tím chce naznačit. Možná to byla slova, která se v mlaskání a přežvykování ztrácely po cestě z jeho úst k mým uším. Ale projevil radost, když zjistil, že nemusí stát.

   „Vaše jméno?“

   „Vern Žber.“

   „Co prosím?“ nerozuměla jsem. Pokud to bylo jeho jméno, nevyznělo zrovna česky. Obávala jsem se ale, že za mou nedoslýchavost může guma, kterou kousal mezi zuby.

   „Vern Žber!“ zvýšil hlasitost, abych ho slyšela, ale přesto tomu nijak nepomohl.

   „Mohla bych požádat o vaši občanku? Nebo postačí, když vyplivnete obsah vašich úst do koše,“ požádala jsem znechuceně.

   Zadíval se na mě dosti nechápavě a zkroutil u toho levý koutek rtů, čímž odhalil chybějící zuby a ty, co ještě měl, se zdaleka nepyšnily ani světle hnědou barvou, což ve mně vzbudilo odpor ještě větší než doposud.

   Nakonec z kapsy vytáhl nějaký umolousaný salát. Odmítala jsem se ho dotknout, proto jsem počkala, dokud mi ho nepoložil na stůl před klávesnici mého počítače. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že je to po tloušťce rozpůlený občanský průkaz, který byl zmuchlán do prapodivného tvaru, aby u sebe obě poloviny držely jako jeden kus.

   „Verniel Džouber?“ ujišťovala jsem se s podivem.

   Muž kývl na souhlas, mrkl a mlaskl. Odvrátila jsem pohled, abych se nepozvracela a vyťukala jsem jeho jméno po počítače, abych zjistila, zda ho nenajdu v databázi.

   Zatímco se všechna data načítala, prohlížela jsem si ho s nakrčeným nosem, jelikož ke mně zavanul nechutně odporný puch. Nakonec jsem se odhodlala a požádala jsem ho, aby vyplivl žvýkačku do koše. Nečekala jsem na protesty. Ihned jsem pozvedla koš od stolu do výše jeho očí a čekala, až tak učiní.

   Chvíli na mě nechápavě civěl, nakonec ale hrábl svými špinavými prsty do úst a vytáhl docela velkou a naprosto černou hmotu.

   Hodil ji do koše a já koš odložila zpět na svém místo. Naskytl se mi pohled na tu nechutnou věc, z níž se mi zvedal žaludek. Žvýkačka to totiž nebyla.

   „Co to je?“ zeptala jsem se, ač jsem ve skutečnosti vlastně nechtěla vědět, co to žvýkal.

   „Hmm,“ zabroukal spokojeně a usmál se, „to je kolo auta.“

   „To má být pneumatika?“ vyhrkla jsem v šoku a vykulila oči.

   „Cha, no, dobrá je!“ pronesl labužnicky.

   Neměla jsem slov. Otočila jsem se zpět k počítači a pročítala si o něm informace.

   „Pane Džoubere…“

   „Klidně Verne,“ zapředl jako kočka, „cajk!“

   „Cože?“ nerozuměla jsem jeho mluvě.

   „Co?“

   „Ale nic,“ mávla jsem nad ním rukou. „Takže, Verne…“

   „Hm, hmm,“ zabručel spokojeně až potěšeně, což mě vyvedlo z míry. Na okamžik jsem na něj pohlédla, ale pak jsem se opět vrátila k monitoru obrazovky.

   „Koukám, že jste úspěšně dokončil šestý ročník na základní škole.“

   „Hm, no, to je hustý, což?“

   „Hustý?“ řekla jsem a povytáhla při tom obočí, abych mu dala najevo, že se mi jeho styl komunikace nezamlouvá. Ani mě nepřekvapilo, že to nepochopil. Dále se culil jako měsíček na hnoji a mým nepatrným urážkám nevěnoval žádnou pozornost. „To je naprosto geniální, že jste se dopracoval tak vysoko. Jak dlouho jste to studoval?“

   „No, se chlubím. Ty další tu maj dýl a já jenom dvanáct let.“

   „Jakože jste ve dvanácti ukončil šestý ročník?“

   „To nechápete, na základce sem byl dvanáct let.“

   „Aha, takže dvanáct let na základce, tady jste registrovaný tři roky, což je patnáct let, ale vám je dvacet čtyři, že?“ počítala jsem data jeho života, které mi nedávaly smysl.

   „Pic, jo!“ zajásal. Asi to byl souhlas.

   „Kde jste byl těch devět let?“

   „Do pěti mě chovala maminka a pak sem čtyři roky byl ve školce.“

   „Koukám, že umíte počítat.“

   „To umím,“ vyslovil a hrdě vypnul hruď. „Chcete já počítat vám? Umím až do sto.“

   „To je dobrý, věřím vám,“ řekla jsem. „Mohu se vás zeptat, na jakou pracovní pozici si myslíte, že máte?“

   „Myslím, ty ochranky v krámech jsou cajk! Jak chodí a kontrolujou lidi a maj tyč a pif!“

   „Tím asi myslíte pendrek a pistoli?“ spíše jsem konstatovala, než se ptala. Ostatně dle jeho otupělého výrazu v obličeji jsem pochopila, že nemá ani ponětí, o čem mluvím. „Vyznáte se vy vůbec ve zbraních?“

   „No, jasný!“ probudila se v něm radost. „Třeba moje sestra je Bereta!“

   „Aha,“ vydechla jsem. Přišlo mi to vtipné, ale smát jsem se nemohla, jelikož mi toho chudáka začalo být upřímně líto.

   „Omlouvám se, Vernieli, ale v současné době nemám žádné nabídky u bezpečnostní služby.“

   „Co?“

   „Tak jinak. Bohužel teď nemůžete dělat u ochranky, protože není místo,“ zopakovala jsem mu to jinými slovy, aby mě snáz pochopil.

   „Aha,“ zesmutněl a sklopil hlavu.

   „Nebuďte z toho smutný. Určitě se pro vás něco pěkného najde. Dneska vám ale bohužel nijak nepomohu.“

   „Chápu. A můžu?“ zeptal se mě, prosebně se na mě podíval a ukázal špinavou rukou do mého odpadkového koše, plného až po okraj špatně vytisknutými papíry.

   „Můžete,“ povolila jsem a smutně se na něj pousmála, abych mu alespoň trochu zvedla náladu.

Verniel si z koše vzal svůj kousek pneumatiky z auta, strčil si ho zpět do úst, začal ho žvýkat a se smutným tónem v hlasu se se mnou rozloučil.

   Otevřel dveře a zadíval se na ně. Několik sekund se studoval, ač nebylo co, jelikož na nich krom mého jména Blanka Dojčová nebylo vůbec nic.

   „Nemáte tu chybu?“ promluvil po dlouhém tichu, kdy jsem ho netrpělivě však plná zvláštních pocitů sledovala.

   „O žádné chybě nevím. Na dveřích je přeci jen mé jméno.“

   „Lidi říkaj, že sem blbej, ale taky umím německy. A na dveřích je napsáno Němec, ale nějak jinak.“

   „Ne, Vernieli, na dveřích je napsáno Dojč, což je mé jméno.“

   „Já vím, ale špatně to píšete! Má tam bejt D-E-U-T-S-CH!“ snažil se mi vysvětlit, že na dveřích skutečně chybu mám.

   Významně jsem se na něj pohlédla, neřekla jsem však jediné slovo. Čekala jsem, až konečně opustí mou kancelář. Nevím, zda pochopil, o co jsem se snažila, ale nakonec sklonil hlavu a s ještě větším smutkem odešel pryč.

   „Brrr!“ uvolnila jsme se, až se mi rozklepalo celé tělo.

   Zvedla jsem se od stolu a odešla ze své kanceláře zadními dveřmi, kudy jsem se dostala do velké haly, z níž vedlo několik dveří. Z těch vlevo vylezla Marcela, když jsem si zrovna nalévala kávu do hrnku.

   „Copak, Blani, už tě nebaví sedět u stolu a vyřizovat žádosti?“ zeptala se mě povýšeným avšak úsměvným hlasem.

   Neodpověděla jsem. Pouze jsem na ni pohlédla.

   „Blani, co se děje? Nevypadáš dobře,“ projevila soucit.

   „Teď jsem u sebe měla jednoho chudáka. Celý jednání bylo tak vtipný, až bylo smutný. Fakt jsem ho litovala.“

   Napila jsem se kávy.

   „Bohužel i tací k nám občas zajdou. Na to si zvykneš,“ utěšovala mě.

   „Občas? Mě by spíš zajímalo, zda se tu taky objeví někdo normální. Přijde mi, jako bych byla v blázinci mezi těmi zájemci o práci.“

   „Nemáš dneska náhodou třídní schůzky?“ připomněla mi Marcela.

   „Ježíš, no jo! Kolik je?“

   „Půl čtvrté.“

   „Aha, no tak to asi nestíhám.“

   „Jen klid, Blani. Řekni svým klientům, ať přijdou jindy anebo že se jich ujmou tvé kolegyně a v klidu odejdi do školy.“

   „Fakt mohu?“ ujišťovala jsem se.

   „Jen jdi. Lidi počkají, škola ne.“

   „Děkuji,“ vyslovila jsem, hned nato jsem se rozloučila a odešla jsem z budovy na gymnázium, k němuž mi cesta trvala přibližně deset minut.

   Ač to u mě není zvykem, dorazila jsem do školy o několik málo minut dříve. Věděla jsem, že Tomášovo lavice je až ta poslední uprostřed.

   I kdybych náhodou zapomněla, kde sedí, měla jsem vodítko, které se už krčilo v levé části lavice. Byla to matka Tomášova spolužáka.

   „Dobrý den, paní Turdusová,“ pozdravila jsem ji.

   „Dobrý den, paní Dojčová,“ dostalo se mi odpovědi.

   „Taky jste si přišla poslechnout, co zase vyváděli za kraviny?“

   „S Mirkem nikdy žádné problémy nebyly. Vždycky se choval jako spořádaný a vychovaný kluk,“ odsekla nepříjemně paní Turdusová.

   „O tom nepochybuji,“ zalhala jsem, neboť jsem věděla, čeho je její syn schopný. Své kvality předvedl už na základní škole.

   S paní Turdusovou jsem pak už nepromluvila. My dvě jsme se vídaly jen zřídka, a když k tomu došlo, bylo to vždy na třídních schůzkách. Připadala mi taková nemastná, neslaná. Jako by snad ani neměla radost ze života a pouze přežívala. Nikdy jsem ji neviděla usmívat se. Na první pohled působila zle, ač jsem věděla, že je to celkem příjemná paní. Možná jen vůči mě cítila jakousi zášť kvůli Tomášovi. Člověk nikdy neví, o čem si doma se synem povídají.

   Všechny mé myšlenky ukončil příchod respekt budící třídní profesorky Gottwaldové.

   „Dobré odpoledne, dámy a pánové, bohužel hned na začátku musím říct, že tohle jsou předposlední schůzky, u nichž se setkáváme. Druhou věcí je, že bych vám všem chtěla poděkovat za podporu při financování maturitního plesu, který se koná příští měsíc. Doufám tedy, že se s vámi se všemi setkám. A další důležitou věcí je, abyste dohlédli na to, aby si vaši potomci včas podali přihlášky na vysoké školy. Nemyslím si, že to všem zcela dochází,“ promluvila paní Gottwaldová. „Teď myslím, že je čas rozdat vám známky, které vašim dětem zatím vycházejí pro pololetní vysvědčení. U některých z vás se možná i zastavím na pár slov. Jako první tady mám Zuzanu Agisovou,“ řekla a přistoupila s dlouhým papírkem k první lavici hned u dveří. „Myslím, že je blázen, když chce maturovat z matematiky a chemie. Já osobně ani netuším, co se v těchto předmětech učí, ale je to její volba. Známky na to samozřejmě má výtečné.“

   Podle abecedy rozdávala papírky a lítala po třídě k lavicím, kde určití studenti během vyučovacích hodin posedávají. Divila bych se, kdyby si paní Gottwaldová pamatovala i rodiče svých studentů. Řídila se instinktivně a nejspíš musela doufat, že se rodiče neprohodili.

   Podivila jsem se, když Tomáše přeskočila, jako by do třídy nechodil. Když pak přistoupila k ženě vedle mě přes uličku a podala jí papírek, který nazvala jako Honza Vrtola, uvědomila jsem si, že paní Gottwaldová přeskočila i paní Turdusovou.

   „Zdá se mi to nebo nás přeskočila?“ zeptala jsem se paní Turdusové.

   „Taky jsem si toho všimla,“ zašeptala v odpovědi.

   „Naprosto stejné jako vaše děti!“ vylekala nás paní Gottwaldová, která se náhle objevila po mé pravici. „Skutečně jsem si pana Turduse a pana Királyho nechala až na konec. Chtěla jsem vám totiž sdělit, že tato dvojice mi skutečně pije krev. Kolikrát jsem měla chuť je oba vyhodit z okna, ač u drozdíka by to nebylo k ničemu, protože by uletěl někam daleko a vůbec nic by se mu nestalo.“

   Nemohla jsem si nevšimnout náhlé změny tónu a podbarvení jejího hlasu, jakmile se zmínila o určitém ptáku. Nechápala jsem, co tím myslí, a uklidnilo mě, že stejně nechápavě se tváří i paní Turdusová. Paní profesorka vyměnila tvrdý a silný jazyk za melodický, příjemný a každým dalším slovem přidávala trochu lahodnosti, až se usmívala a začala s námi mluvit, jako bychom byly děti ve školce. Na konci věty už cukrovala jako babička, která rozmazluje svá vnoučátka.

   „To nic ale nemění na tom, že mě zlobí!“ nasadila opět svůj nepřístupný hlas. Předložila papírek se známkami paní Turdusové, která se zvedla a pohlédla na mě.

   „Mám na vás počkat, abych vás vzala domů?“

   Její nabídka mě překvapila.

   „Děkuji, ale to není třeba. Ještě se pak stavím za Tomášem doma, abych ho informovala, a pak mě vyzvedne manžel. V pět končí.“

   „Tak nashle!“ řekla a odešla pryč.

   „Tomáš bydlí v Klášteřicích?“ podivila se profesorka.

   „Vy to nevíte? Už od letních prázdnin. Zdědila jsem dům a Tomáš ho s Martinou obývají,“ prozradila jsem.

   „To mi nějak uniklo. Chápu ale, že autobusy jim asi pozdě nejezdí?“

   „Proč by měly? Chodí pěšky,“ vyslovila jsem.

   „Možná byste se mohla podívat do jeho studijního průkazu. Ale to už stranou. Tady máte Tomášovo známky. Zatím si vede v pohodě, ale obávám se, že na právech moc velké šance mít nebude. Zrovna literaturu a dějepis by potřeboval, ale v těchto předmětech je hodně slabý, a navíc ze základů společenských věd má stále nedostatečnou a hrozí mu, že nebude propuštěn k maturitě. Kdyby to byl jakýkoli jiný předmět, možná by se dalo přimhouřit oko, ale Tomáš ze ZSV maturuje,“ informovala mě o situaci mého syna. Moc nadšená jsem nebyla.

   „A pak je tu ještě jedna věc.“

   „Která?“ zajímala jsem se.

   „Chtěla jsem se zeptat – a dopředu se za to omlouvám –, zda je váš syn naprosto v pořádku?“

   „Jak to myslíte?“ nerozuměla jsem.

   „Zda netrpí nějakou duševní poruchou. Vynechala jsem vás především proto, aby ostatní neslyšeli, o čem si tu teď povídáme.“

   Jistě, když jsem se rozhlédla po třídě, nikdo v ní už nebyl kromě mě a paní Gottwaldové.

   „Myslím si, že je naprosto v pořádku. Ničeho jsem si nevšimla.“

   „Tomáš totiž minulý týden přišel na vyučování převlečen za ženu. Všem se tady v tom oblečení vystavoval a mě to přišlo krajně nechutné. Mám obavy, zda netrpí nějakou duševní poruchou, nebo v lepším případě není transvestita.“

   Tato slova mě skutečně šokovala, až jsem nevěděla, co na to říct.

   „Možná v tom byl skrytý nějaký symbol, o kterém nevím, a jen to zbytečně přeháním, ale každopádně jsem považovala za vhodné, abyste to věděla i vy.“

   „No,“ zakoktala jsem se, „děkuji vám. Ale nemyslím si, že by to mělo být něco vážného. S Martinou mají celkem spokojený život a dokonce spolu bydlí. Proč by se tedy za ženu převlékal, když ji má doma, že?“

   „Jak říkám, možná to jen vidím jinýma očima,“ řekla nakonec paní Gottwaldová a rozloučila se se mnou slovy: „Myslím, že by to mohlo být všechno, tak vám přeji krásný zbytek dne.“

   „I já vám. Na shledanou.“

   Rozloučili jsme u dveří do třídy, odkud se paní Gottwaldová schovala do kabinetu hned vedle a já vyrazila k hlavnímu vchodu. Docela mi nasadila brouka do hlavy. Tomáš vypadá, že je v pořádku a že ho nic netíží, tak proč by dělal takové skopičiny. Cestou jsem se ještě zastavila v Tremblu, ač jsem nechápala proč, když se tam pak zastavíme znovu, až mě Mirek u Tomáše vyzvedne.

   Měla jsem na přemýšlení něco kolem půlhodiny, než jsem došla k Tomášovi domů, přesto jsem ale jeho úchylku vypustila z hlavy, jakmile jsem zaklepala na dveře.

   „Tak jaký byly třídní schůzky?“ zajímal se Tomáš, jakmile mi otevřel dveře a vedl mě do kuchyně.

   Nalil vodu do rychlovarné konvice a nasypal instantní kávu do hrnku.

   „Nestačila jsem se divit,“ začala jsem vyprávět svůj zážitek. Začala jsem tím, že propadá ze základů společenských věd, což mě skutečně nepotěšilo, a pak jsem přešla na méně příjemné téma – Tomáš jako transvestita. Ta představa se mi vůbec nelíbila.

   Tomáš mi vysvětlil, že to byla jen taková hra a že ve skutečnosti vůbec o nic nešlo. Když jsme si tedy všechno vyříkali, Tomáš přešel na jiné téma.

   „Prosím tě, neměla bys náhodou dva litry?“ zeptal se mě.

   „Dva litry?“ zopakovala jsem. „Bez problémů,“ dodala a začala jsem se přehrabovat v kabelce. „Zrovna jdu z krámu,“ řekla jsem, když jsem z kabelky vytáhla dvě krabice mléka a odložila je na stůl.

   Tomáš si odkašlal.

   „Myslel jsem dva tisíce Korun,“ upřesnil svou žádost.

   „Jo takhle, tak to je něco jinýho.“

   „Nedělej herečku. Neživíš mě a konečně po dvaceti letech zase vyděláváš, tak určitě něco máš, ne?“

   „Teda, ty jsi vydřiduch!“ hlaholila jsem, avšak s úsměvem na tváři, a skutečně jsem z peněženky vytáhla dvě tisícovky, které jsem mu předala do ruky zrovna v době, kdy se k nám přidala Martina.

   „Dobrý den,“ pozdravila mě a shlédla k mléku na stole, „palačinky budou tentokrát k večeři?“