2. recenze: Martina FLASAROVÁ - vášnivá čtenářka a recenzentka blogu Knihu, prosím! - NUETRÁLNÍ
Průměrné hodnocení knihy čtyř čtenářů: 93,1%
Žádám každého čtenáře, aby svůj názor na knihu zaslali na mou FB stránku anebo na mail Lorincz.Tomas@seznam.cz (názor pak na stránky vložím sám, abychom předešli zbytečným problémům - anonymita nebo chybějící procentuální ohodnocení) a aby k názoru o knize do posledního řádku napsali, kolika procenty knihu hodnotí, abych mohl spočítat průměr celkového hodnocení.
Knížka je jako vždy nádherná a dobře čtivá. Trojí vyprávění se mi líbí, protože se člověk o všem dozví z více úhlů pohledu. Všechny části byly pěkné, ale asi u mne nejvíce bodovala část, která je psaná z pohledu maminky. Co se týká závěru z části Tomáše a Martiny, tak jsem spíše čekala happy end a zatím se tak nestalo, a to mě trošku mrzí, ale na druhou stranu se tak člověk může těšit na další pokračování a samozřejmě máš ode mě 100%.
OdpovědětVymazatAutora knihy téměř denně obsluhuji v menze a velmi ráda si s ním povídám. Věděla jsem, že píše knihy, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jednu z jeho knih dostanu. Pozvání na křest knihy považuji za velkou čest a nezapomenutelný zážitek! Byla jsem velmi překvapená a potěšená.
OdpovědětVymazatS chutí jsem se dala do čtení, ačkoli jsem poslední knihu četla někdy před dvaceti lety, a i přesto, že jsem pracovně vytížená a mohla jsem číst jen ve volných chvílích (většinou o víkendech), román JEDNA STAČÍ!: FOTKA Z ULTRAZVUKU jsem četla jedním dechem od začátku až do konce a za měsíc jsem byla u samotného závěru, což mě samotnou překvapilo.
Nemohu si troufnout porovnat Tomášovu knihu s jakoukoli jinou, když prakticky nečtu, ale musím říct, že je napsaná velmi dobře a skvěle se mi četla. Možná se mi tak dobře četla i díky tomu, že samotného autora znám osobně.
Už při křtu Tomáš zmiňoval, že v knize použil nový styl psaní, a to trojí vyprávění tří různých postav avšak jednoho příběhu. Neuměla jsem si představit, co tím myslí, protože jsem takovou knihu ještě nikdy nečetla ani neviděla, ale nakonec jsem byla mile překvapená. Byla jsem překvapená právě tím zpracováním. V každé části jsem si totiž přečetla něco nového a já tak zjistila, že ač jsem si myslela, že vím, kam příběh směřuje, pohled druhé postavy mi příběh náhle změnil. Nebyla jsem z toho nijak šokovaná, ale o to víc jsem se těšila na poslední část knihy, protože jsem byla hodně zvědavá, jak to celé nakonec dopadne.
Co se týče postav, netroufám si říct, která část nebo postava, jež svou část vypráví, byla ta nej – lepší / horší. Každá měla něco do sebe a každou jsem prožívala. I když musím říct, že postava mamky, tedy Blanka Dojčová, je naprosto skvělá. Ta ženská a její humor se mi strašně líbí. Nejvíce mě rozesmál její vtip „dva litry mléka na šaty pro Martinu“ – to skutečně nemělo chybu. Odteď to budu používat i já.
Ač je kniha autorem prezentována jako komedie, najdou se v ní i části, které k zasmání nejsou. Podle mého je kniha skvěle napsaná, protože mě dokázala vtáhnout do sebe a prožívat pocity hlavních postav. Kupříkladu recitace básně na pohřbu dědečka, kdy v sobě Tomáš musel najít obrovskou sílu, aby to tak v těžké situaci zvládl. Smekám před ním. Jak postava, tak i já jsem se neubránila slzám a husí kůže mě po celých dvacet stran neopustila. Po celou dobu čtení kniha s mými pocity lomcovala jako vlnobití na moři!
K samotnému závěru bych ráda zmínila, že je obrovská ŠKODA, že jsem nečetla první díl knihy a samozřejmě doufám, že se mi do rukou dostane co nejdříve. Ale ještě větší chuť mám na pokračování příběhu, které skončilo jinak, než jsem si na začátku myslela.
A celkové hodnocení knihy? Jak už jsem řekla, za svůj hodně dlouhý život jsem moc knih nepřečetla, proto nemohu posoudit literární stránku knihy, ale pokud mám tedy hodnotit jen dle toho, jak se mi četla a co všechno dělala s mými city, musím tomuto románu bezpochyby věnovat celých 100%.
Knížka se mi četla velmi dobře. Je tam více detailů, než jsem zvyklá jako např. z americké literatury, ale na druhou stranu si člověk zase vše dobře představí. :-)
OdpovědětVymazatZpočátku se mi to zdálo zdlouhavé, ale pak, když se člověk začte, tak to má spád. Líbilo se mi, že děj je popsán z pohledu více osob - to ten spád ještě podtrhovalo.
Když jsem se dostala na konec, dostala jsem chuť, vědět a co dál...
Přeju Ti, Tomáši, ať se ti v této tvorbě daří, napsal jsi opravdu velmi dlouhý a dobrý román, kterému uděluji 80%, protože věřím, že třetí díl bude mnohem lepší a mnohem napínavější.
Velmi si tě cením a přeju hodně dalších literárních děl :-)
Druhý díl série knih Jedna stačí! má jednu hlavní odlišnost. Je vidět, jak autor naskočil na vyšší level, co se psaní týká. Ve srovnání s prvním dílem se Fotka z ultrazvuku daleko lépe čte a má bohatší jazyk. Fotka z ultrazvuku je první kniha, kde jsem narazil na trojí vypravování, nelíbilo se mi to z pohledu příběhu z jednoho důvodu, a to trojího prožití jedné a té samé smutné události, a to smrti dědečka, podobné mému vlastnímu zážitku. Pokud odhlédnu od osobního zážitku, a přihlédnu k ostatním veselejším kapitolám především v druhé části knihy, tak je zajímavé pozorovat dění ze tří úhlů pohledu. Možná bych ale do dalších dílů zvolil jedno vypravování, kde by střídaly postavy v rámci klasických kapitol, ale to samozřejmě záleží na příběhu a vhodnosti použití takového stylu vyprávění. Mám raději uzavřené konce, kde se čtenář dozví, jak vše dopadlo…takže nevím, co bude dál s Blankou a jak se věci dořešili s Martinou a Tomášem. Třeba se to brzy dozvím v dalším dílu, na který jsem zvědavý. 1. Kapitola třetí části a posléze i zbytek kapitol třetí části byl asi nejzajímavější z celé knihy. Čtenář se dozví odpovědi na otázky, které se v průběhu čtení objevily a některá zásadní netušená fakta, která zahýbou s celým příběhem.
OdpovědětVymazatK samotnému příběhu – celou knihou se táhne jedna vlastnost hlavní postavy, možná bych ji nazval „vševědoucnost“. Postava Tomáše si myslí, že vždy vše je přesně tak jak to vidí on sám a dokonce si dokáže vyvodit i vlastní závěry z toho co odpozoroval, aniž by si alespoň trochu chtěl vyslechnout to, co mu ostatní chtějí říci. To by mohl být jeden výstup knihy pro čtenáře, jak se věci mohou zkomplikovat, budou-li svéhlaví a budou sami vyvozovat závěry v různých situacích, aniž by dokázali naslouchat svému okolí, pomyslet i na rozpoložení a osobní problémy druhých a aniž by měli otevřenou hlavu novým věcem.
K postavám – s Blankou jsem v některých postojích hodně sympatizoval, avšak někdy jsem zase silně nesouhlasil: D - není vše černobílé jak se říká. Nejvíce jsem nesympatizoval s postavou Martiny, která situaci, kdy Tomáš nenaslouchal, řešila dost krutým způsobem na to, jak měla Tomáše ráda.
Celkově dávám za sebe knize 92,5%.